Jitka a Zdeněk na návštěvě v libereckém pohraničí: co by se bez Přátel přírody nestalo

V roce 2011 jsme se při  návštěvě olomouckých Přátel přírody v Liberci  seznámili s manželi Sadílkovými. Protože jsme si já a přítelkyně Jitka s nimi padli do oka, dohodli jsme se, že je navštívíme. Slovo dalo slovo a 14. srpna letošního roku jsme se do Liberce vypravili.

 Cesta autem byla příjemná, i když aut na cestách je v pracovní dny přespříliš, hlavně nákladní auta zdržují, a na okresních cestách se špatně předjíždějí. První zastávku jsme si udělali v Hořicích. Zaparkovali jsme u vyhlášené sochařsko-kamenické školy a prošli jsme si celé náměstí. Cestou jsme s úžasem sledovali nádhernou výzdobu fasád domů, a zvláště budova hořické radnice je opravdu architektonický skvost. Jitka šla na návštěvu ke kamarádce a já jsem se vypravil na Gothardovo návrší. Nejdříve jsem obdivoval sochy Krakonoše a husitských bojovníků ve Smetanových sadech, pak jsem prošel kolem novodobých výtvorů kameníků z tradičních kamenických sympozií, rozsetých na okolních paloucích, a dorazil jsem ke kostelíku Svatého Gotharda. Na přilehlých hřbitovech jsem měl možnost obdivovat nádherně zdobené náhrobky se zdejšího pískovce. Škoda jen, že zde zapracoval nejen zub času, ale i pár vandalů, kteří poničili řadu soch a náhrobků.

Po navštěvě místní cukrárny s vyhlášenými hořickými trubičkami jsme se vydali k cíli úvodního dne, do Liberce, do panelákového bytu manželů Sadílkových. Přijetí bylo velmi milé. Den jsme zakončili, jak jinak, večerní procházkou naučnou stezkou Vesecké údolí kolem Mlýnského potoka. Stezka je lemována vzrostlými stromy, hlavně břízami. Břízy jsou zde osázeny z praktických důvodů. Kořeny jímají vodu z mnoha pramenů, které by jinak svahy rozvodňovaly a erodovaly. U Veseckého, mlýnského rybníka s možností koupání nás pan Sadílek na památku vyfotil a druhou stranou údolí, s výhledem na Lužické kopce na jedné straně a Jizerské na druhé straně jsme došli zpět do panelového sídliště.

Ve čtvrtek ráno jsme se vydali na sever, abychom blíže poznali krajinu Frýdlantského výběžku lemovaného na východě Jizerskými a na západě Lužickými horami. Prvním zastavením bylo poutní místo s bazilikou minor v Hejnici. Městečko s říčkou Smědá je vstupní branou do Frýdlantského výběžku. Konají se zde každoročně cykly koncertů varhanní a duchovní hudby.

Z Hejnice je to kousek do Lázní Libverda. Zdejší minerální prameny jsou hydrogenuhličitano-hořečnato-vápenatého typu a patří po boku karlovarských a bílinských minerálních vod k nejoblíbenějším v Čechách. Vkusně upravené lázeňské centrum hlídané sochami lvů je pohlazením pro oko každého návštěvníka.

Jako Přátelé přírody jsme nemohli vynechat návštěvu skanzenu v Jindřichovicích pod Smrkem. Cestu do Jindřichovic nám zkomplikovaly objížďky, na několika úsecích zdejších komunikací totiž probíhaly opravy po letošních záplavách a zlé jazyky tvrdí, že i po předchozích rozvodněních Jindřichovického potoka. V areálu venkovského statku je vystavena expozice dokreslující život na venkově v 18. - 19. století, vše provoněno čerstvě opracovaným dřevem na opravených stropech, stěnách či schodech. Jsou zde podstávkové domy, je to zcela jedinečná hornolužická lidová architektura staveb zdejších roubenek a hrázděných domů, které doplňují hospodářské stavby, větrný mlýn a malá naučná stezka s jezírkem. Hliněný dům pražského herce Duška se nám nepodařilo najít, tak jsme si nechali něco na příští návštěvu.

Podstávkové domy výborně využívají vlastností dřeva, které se při působení tlaku ve směru vláken (na délku) sesedá daleko méně, než tlakem na kolmých trámech, kde jsou vlákna na napříč. Podstávková konstrukce tedy zajišťuje, že nedojde k výraznému poklesu střechy nebo dalšího patra. Přízemní světnice umístěná uvnitř podstávky nese pouze svoji váhu a nebortí se.

Za účelem lepšího udržení tepla ve vyšších polohách byla stěny obkládány břidlicí. Vzory z břidlicových obkladů, také vyřezávané jednotlivosti, okna, dveře a štíty dodávají podstávkovým domům neobyčejné kouzlo.

Z Jindřichovic jsme přes Frýdlant a cípek polského území zamířili do Německa. Projeli jsme městečkem Zittau (česky Žitava) do lázní Oybin (česky Ojvín), souběžně s úzkorozchodnou železniční drahou. Zblízka jsme si vláček prohlédli na místním nádraží. Parní lokomotiva táhla deset vagónků a zájem o cestování návštěvníků bylo dle počtu nastupujících a vystupujících veliký. Skalní útvary v Oybinu a zřícenina hradu byla úchvatná. Navštívili jsme také luterský farní kostel postavený v letech 1709 - 32, na svahu pod zříceninou hradu a celestinským klášterem. Ojvínský kostel je výjimečný rozsahem a provedením vnitřní malířské výzdoby grisajovou technikou s biblickými motivy a kazetovém stropě.

Zpět do Česka jsme se vrátili přes město Varnsdorf, který se již nachází ve Šluknovském výběžku, a odtud jsme dojeli do Krásné Lípy. Krásná Lípa je turistickým centrem Českého Švýcarska s moderně vystaveným kulturním domem. Poté jsme navštívili obec Doubice se sbírkou dřevěných tesaných soch. Jsou zde vystaveny sochy s dětskými pohádkovými motivy, řeckomytologické postavy, pravěcí plazi apod.

Po náročném dni jsme dorazili do obce Chřibská, kde mají Sadílkovi chalupu – roubenku. Chaloupka je stylově udržovaná, obklopena téměř anglickým trávníkem, a zahradě dominuje obrovský javor. Večer jsme poseděli u táboráku a povídali jsme, co jsme přes den nestihli.

Třetí den jsme se seznámili s Koglerovou naučnou stezkou se zastaveními v městském parku v Krásné Lípě, v botanickém arboretu a  u modelu geologická mapa v obci Zastávka, což je celoživotní dílo autora stezky rodáka Rudolfa Koglera.

Poslední den našeho pobytu jsme se cestou do Liberce ještě zastavili na Zlatém vrchu u Jiřetína pod Jedlovou, kde byl do 70. let minulého století těžen čedič. Sloupce dosahují až třicetimetrové délky, což je dvaapůlkrát více než na turisticky známějším místě "Panská skála" u Kamenického Šenova. Posledním navštíveným místem byla zřícenina hradu Tolštejn s nádherným výhledem do okolí.

Věřte nevěřte, kousek od Liberce se nachází nádherný kraj. Díky manželům Sadílkovým jsme se během tří dnů měli možnost seznámit s řadou nám zatím neznámých míst, za což jim moc děkujeme.

Jitka Zahálková a Zdeněk Beil, Malá liška - klub přátel přírody z Olomouce